Úryvky

~ PROLOG ~

To místo vypadalo na první pohled zcela nevinně.

 Prašná cesta se tu prudce svažovala dolů a po obou stranách ji obklopoval les. Na jejím začátku nahoře na kopci, asi tři sta kroků odsud, byl východ z lomu. Právě tam se teď objevilo několik mužů.

 A mezi nimi vozík.

 Všech třináct vojáků i jeden nebohý dělník z lomu, který vozík táhl, věděli, co je čeká, až se dá dřevěný okovaný vůz do pohybu. Jediná šance, jak tomu zabránit, byla drahocenný náklad co nejvíce rozjet.

 Dva strážníci před vozidlem se dali do lehkého klusu. Dělník a další dva vojáci náklad roztlačili, chytili ho za brzdící lano a vydali se za ním. Po obou stranách vozíku běželi tři vojáci.

 Celý průvod uzavírali další tři strážníci, kteří měli přepravu jistit, kdyby došlo k přepadení a eskorta kolem pokladu selhala.

 Náklad o váze sta korbelů se dával rychleji a rychleji do pohybu a záleželo jen na vteřinách, kdy prosviští kolem onoho místa. 

Dva pozorovatelé měli svůj úkryt asi o dvě stě kroků níž. Nesledovali však řítící se vozík, ale těkali očima z jedné strany cesty na druhou. 

 A pak přišel ten okamžik.

 Z levé strany cesty se vyřítilo asi třicet mladíků. Ozýval se křik, rachot vozíku i sypajících se drahokamů, a kolem vířilo mnoho prachu. Oba dva natahovali krky, chtěli vědět, jakým způsobem se těm odvážlivcům vždycky podaří zastavit těžký vozík a při tom vyřídit třináct z jejich nejlepších mužů. 

 Jenže dnes to proběhlo stejně jako jindy.

 Ještě než se všechen prach stihl usadit, byli všichni vojáci na zemi a mladíci se rychle začali ohýbat pro modré, lesknoucí se kusy drahokamů a cpát si je do kapes. Ozvalo se několik úderů a křupnutí, jak velké kusy rozbíjeli na menší, po chvilce se všichni jako na povel zvedli a zmizeli v lese na pravé straně cesty. 

 Žádný z nich mezitím nepromluvil jediné slovo a na cestě po nich zbyl jen převrhnutý vozík a čtrnáct nehybných těl, na která se teď klidně snášel oblak prachu.

 Postarší muž se otočil k druhému. 

 Ten semkl rty a přikývl.

 

 

~ KAPITOLA 6 ~

~ 1 ~

 Plesk!

 „Vstávej!“

 Dívčí hlas prořízl příjemné spánkové otupění jako břitva. Pomalu otevřel oči. Strašlivě ho bolela hlava a obraz před ním se točil. Chvíli mžoural, pak se mu podařilo mlhavě zaostřit na obličej orámovaný dlouhými hnědými vlasy. Jakmile se podíval do jejích očí, na tváři mu přistála druhá facka, tentokrát mnohem silnější než ta první.

 Plesk! „Cos dělal včera v noci?!“

 Vysoký ječivý zvuk se mu zařízl do bubínku a on bolestně zasténal. Pomalu si uvědomoval, že mu na břiše sedí Krásná Leila a lomcuje s jeho límcem.

 Plesk! „Máš zarudlý bělmo, poznám, žes něco měl!“

 „Nemlať mě,“ vypravil ze sebe a chytil se za hlavu. Kladivo bušící mu někde uvnitř mozku se rozbušilo ještě víc.

 Dvěma prsty mu bolestně otevřela oko. „Za tři čtvrtě hodiny je přepadení, ty pitomče!“

 Levis sebou trhl. Už měl být dávno vzhůru. Levisovci už u lomu dávno čekají.

 „Slez… ze mě,“ zahučel a pokusil se jí odstrčit. Poslechla ho a on se pomalu rukama podepřel a pokusil se narovnat. Nebylo to nic jednoduchého. Cítil se slabě, bolest v hlavě stále tepala a neostrý pokoj před ním se kýval ze strany na stranu.

 Krásná Leila se posadila vedle něj a pomohla mu posadit se.

 „Sakra, Levisi, ty takovéhle věci přece nemáš zapotřebí!“

 „Musím… tam jít,“ zaskuhral a začal se zvedat. „Je pozdě a já tam…“

 „Je osm ráno. Schůzku s levisovci máš před devátou.“

 Levis si oddechl. Seděl na strýcově pohovce vedle Leily a civěl před sebe. Pohnula se před ním nějaká šmouha a pak mu k ústům někdo přitiskl sklenici s vodou. Zvedl ruku a vzal si ji do roztřesených prstů sám. Pomalu se napil, několikrát polkl.

Pak ji vzduchem přesunul tam, kde si myslel, že je stůl, pustil ji a ozvalo se zvuk rozbitého skla.

 Dívka vedle něho si povzdechla a posbírala střepy. Zrak se mu začal pomalu zaostřovat.

 „Je mi strašně,“ vypravil ze sebe. „Nevím, jestli to zvládnu.“

 „Musíš tam jít.“

 Zašátral po sníženém stolku před sebou a pokusil se postavit. Leila zamračeně sledovala, jak se ten pohledný svalnatý mladík, který jindy kypěl zdravím a dobrou náladou, nedokáže ani narovnat a vypadá, jako by měl každou chvíli umřít.

 Byla naštvaná. Zuřila. Makovičky jsou ten největší hnus. Moc dobře ví, že je nesnáším snad ještě víc než Affenis.

 Sledovala, jak se kymácí a sune se obývacím pokojem do koupelny.

 Pomalu se vydala za ním a podepřela ho. 

 „Jsem zklamaná,“ řekla tiše. „Hodně zklamaná,“ opakovala a proti své vůli cítila, jak se jí z oka vykoulela slza.

 Zaťala zuby a praštila Levise do břicha. „Dělej! Nemáme moc času.“

 Levis se pomalu dobelhal k záchodové míse, jenže Leila ho zatáhla na druhou stranu, k vaně. 

 „Co to děláš? Potřebuju…“

 „To můžeš i beze mě,“ odsekla. Byl to pro ni zvláštní pocit být silnější než on. Když spolu někam šli a drželi se za ruce nebo kolem pasu, vždy to byl on, kdo určoval směr chůze a jeho síla ji ohromovala a přitahovala.

 Co to sakra sežral, když je mu takhle špatně? 

 Naklonila ho nad vanu, ve které ležel kýbl se studenou vodou, a dřív, než si stačil uvědomit, co chce udělat, mu do něj ponořila hlavu. Chtěla zkusit, jestli bude potom jeho odpor větší a zoufale si přála, aby se teď prudce narovnal, jakoby ho vůbec nedržela, a zase jí ukázal, jak je silný.

 Když se Levisův obličej ocitl až po uši ve studené vodě, projel jím nepříjemný šok. Cítil, jak ho Krásná Leila tlačí na dno kbelíku, jako by ho chtěla utopit. Zašmátral rukama po okraji vany, chytil se za ni a ztuhlými svaly zabral.

 S obtížemi se mu podařilo z ledové vody vysvobodit a nadechnout se. Zůstal nakloněný nad kbelíkem, z jeho krátkých vlasů nad čelem odkapávala voda.

 Pak kbelík zmizel a vteřinu na to se mu od zátylku přes celou hlavu rozlila řezavá svěžest studené vody.

 Prudce se narovnal a zatřepal hlavou, až ji celou pocákal. Zapotácel se a vrazil do stěny za sebou.

 „Proč mi to děláš, miláčku…“ zamumlal a zmateně se na ni podíval. 

 Věděl, že nesnáší makovičky a pohrdá těmi, kteří do jejich opojení utíkali. Udělal by všechno, jen aby nemusel čelit jejímu pohledu.

 Byl plný odporu, pohrdání i zklamání. Přesně jak to řekla.

 „Protože jsi ubožák.“ zašeptala a Levis poznal, že nemá daleko do breku.

 Pak se otočila a vyšla z místnosti. Hned na to práskla domovními dveřmi a zmizela na ulici. Pryč. Pryč od něho.

 Levis se dobelhal k míse, zvedl poklop a ovanul jej strašný puch. Už to bylo dlouho, co záchod naposledy spatřil hadr a mýdlovou vodu.

 Bolest hlavy se po studené sprše ještě znásobila a on už teď věděl, že až se z tohohle nepříjemného mlžného závoje za několik hodin probojuje a zajde do koupelny, vedle záchodu ho přivítá obrovská louže zapáchající moči.

 Teď s tím ale nemohl nic udělat. Opřel se o umyvadlo a snažil se, aby se mu záchodová mísa neodkolébala ze zorného pole.

 

 

~ KAPITOLA 9 ~

~ 2 ~

Büdvael seděl u kulatého stolu uprostřed velké místnosti a před ním ležely nějaké listiny, pero, brk a mnoho účtů. Probíral se jimi, na papír vedle si psal různé cifry a průběžně je sčítal. Na nose měl posazené velké kulaté brýle, které používal na čtení drobného písma. 

 Když pracoval večer doma, povídal si se svými psy a dělal si legraci ze svého nadřízeného tak, že jim předčítal jeho spisy a říkal tomu sacculština. V textech, které mu přišly od Saccula, bylo v každém slově snad dvacet chyb.

 Většinou ale moc času na rozhovory se psy neměl, protože musel sedět u tohoto stolu, kde ho měl Sacculos po ruce vždy, když potřeboval. Většina toho, co přes den udělal, bylo vlastně vcelku banální. Účty a zase účty.

 Nikdo jiný to ale dělat nemohl. Kdyby totiž ano, Sacculos by si nemohl s penězi v městské pokladně dělat, co chtěl. Jinými slovy – Sacculos nestál o to, aby ještě někdo jiný než Büdvael věděl o tom, jak moc město okrádá pro své osobní účely.

 Už tak bylo dost toho, že se kolem nich motal Retred, a nezřídka nahlížel do toho, na čem Sacculův tajemník pracoval. Nemohl mu to zakázat – přestože král Retreda neměl právě v největší lásce, bylo by to proti předpisům.

 Dnes se Büdvael vydal do paláce brzy, vstával ještě za tmy, aby si stihl co nejvíce práce odbýt před tím, než se Sacculos vzbudí, nasnídá a přijde, což se většinou dělo mezi devátou a desátou hodinou. 

 Büdvael se podíval na vodní hodiny, starou a vzácnou práci visící na stěně před ním. Skládaly se z dvou hliněných nádobek. Ta horní měla malinký otvor ve dně, kterým překapávala dolů voda. Když všechna voda shora zmizela, značilo to, že uplynula přesně hodina. Voda se pak znovu nalila nahoru a odpočítávání začalo nanovo. Dnes už byly vodní hodiny jen na ozdobu.

 Pak zrakem pokračoval po zdi paláce a zavadil okem o vycházející slunce. Měl ještě nejméně hodinu a půl, kdy si mohl užívat krásného ticha.

 Když jeho bohulibá myšlenka rozkvetla, ozvalo se zaklepání.

 Nějaké páže zase něco chce. Přišla stará babka, která nutně a naprosto neodkladně potřebuje poradit s tím, kdo jí pod slepicí sebral vajíčko.

 Büdvael nepřišel hlavní branou, nikdo ho neviděl, takže když neotevře, budou si myslet, že tu nikdo není. Tak to bude nejlepší.

 Büdvael se sklonil a přitáhl si před sebe listinu s nadpisem Mimořádné výplaty strážným u vykonávání Šestnáctého zákona. Zakabonil se, přelétl seznam tučných sum, které měly zajišťovat mlčení, a nesouhlasně si prohlížel číslo pod tlustou černou čarou. 

 Počítal to už dvakrát a nemohl se splést. Přepsal to číslo na vedlejší papír k ostatním městským výdajům, podtrhl a rychle sečetl.

 „Šestnáct set dvacet zlatých,“ zafuněl vyčerpaně. Buď to vypadá na nesnesitelnou a pravděpodobně zbytečnou rozpravu se Sacculem o tom, že by bylo potřeba ubrat na jeho výdajích, anebo bude muset někde jinde najít dvanáct tisíc stříbrňáků.

 Zkrátka jako každý jiný den.

 „Pod patnáct set nejdu!“ zaječel mu v hlavě Sacculos, až ho při té vzpomínce zabolelo v uších.

 Znovu si povzdechl, ale ještě před tím, než se rozmyslel, kde bude muset opět škrtat, rozrazily se dveře a někdo bez upozornění vběhl do síně.

 Büdvael se neotočil, místo toho sepjal ruce pod bradou a vyhlédl z okna před sebou. Dveře měl za sebou, takže neviděl, kdo vešel. Neznamenalo to však, že neví, kdo mu stojí za zády.

 Dveře se zabouchly a příchozí se na chvíli zastavil. 

 Několik vteřin bylo ticho.

 „Myslím, že máme problém,“ řekl nakonec příchozí. 

 „My dva?“

 „Dobrá nálada tě přejde, až se to dozvíš. Hodně rychle tě přejde dobrá nálada, až se vzbudí.“

 Büdvael se na židli otočil a podíval se Retredovi přímo do očí. 

 „I když pochybuji o tom, že ještě spí.“

 Chvíli žádný z nich nic neříkal. Büdvael přemýšlel, jestli to jeho ještě rozespalý a vytížený mozek pochopil, nebo se jedná o něco jiného. Modlil se, aby se mýlil.

 „On se to dozvěděl?“

 Retred přikývl. „Nevím přesně jak, ale ví to.“

 „A co po mně chceš? V problému, jak říkáš, jsi hlavně ty. Mě z toho vynech.“

 „Věděl jsi to a nic jsi mu neřekl.“

 „Bylo pozdě večer, nechtěl jsem ho tím rozčilovat. Ještě se nenaskytla vhodná příležitost. Spíš mě zajímá, proč jsi mu to zatajil ty. Kdybys mi to pověděl, třeba bych se tě trochu zastal.“

 Když na Retredově tváři spatřil pohoršený výraz, dodal: „Víš přece, že tě nemá král v lásce.“

 „Když už mě vydíráš, starý příteli, vzpomeň si na to, co na tebe vím.“

 „Nemáš žádné důkazy,“ uchechtl se Büdvael. „Jen domněnky. Julius říkal, že v tom žádné cizí zavinění nebylo.“

 Retred přešel místnost až k tajemníkovi a sklonil se k němu. Měl zaťaté zuby a v očích mu hořely vzteklé plamínky.

 „Ty se za to nestydíš?“ zasyčel.

 „Jestli sis přivstal kvůli tomu, abys mě urážel, tak gratuluji, milý Retrede, povedlo se. A když už se bavíme o mém bratrovi, vzpomeň si na dalšího člena naší rodiny. Myslím brášku, o kterém lidé moc neví, jen tys to zase nějak vyčmuchal.“

 Retredův obličej mírně povadl a Büdvael se rozesmál.

 Poplácal ho po rameni. „Ale neboj, já jen žertoval. Hlavně mi tady nebreč, služebné by si zase myslely, že to Sacculos neudržel.“

 Retred chvíli vypadal, jakoby chtěl Büdvaela praštit. 

 Potom se otevřely postranní dveře a dovnitř vešel místodržící.

 „Co tu děláte?“ zeptal se ledově Retreda. Nebyl z lidí, kteří by svůj vztek dokázali projevovat jen nenávistným pohledem, proto bylo zvláštní, že ještě nezačal křičet. Oba muži na něho od tajemníkova kulatého stolu překvapeně zírali.

 „Přišel mě přesvědčovat o tom, že není možné provést škrty v armádě,“ odpověděl znechuceně Büdvael. „Je opravdu otravný, pane místodržící. I kdyby se ale podařilo ušetřit ve vojsku, stále bych potřeboval ještě alespoň sto zlatých na měsíc. Nemůžeme…“

 „Neodváděj řeč, Büdvaeli,“ přerušil ho místodržící, zavřel dvířka a začal se k nim valit síní. „Všechno vím! A věřte, že jestli mi to teď řádně nevysvětlíte, oba vás pověsím!“

 Už zase řve, pomyslel si zničeně tajemník a poškrábal se v uchu.

 „Vy myslíte ten včerejší incident v lomu?“

 „Stalo se to předevčírem, lháři!“ zaječel Sacculos, už stál přímo před Retredem a vztekle do něj dloubl tlustou pěstičkou. Büdvael se ušklíbl. Vždyť poslední poznámku měl přeci on, ne Retred.

 „Chtěl jsem vám to povědět, ale měl jsem plno práce,“ pokračoval tajemník. „Včera pozdě večer jsem ještě všechno zařizoval a zjišťoval v Retredově pevnosti a včera jsem na to v tom shonu úplně zapomněl. Vedle toho, pane, jsem vám nechtěl přidělávat další potíže, když přijel na návštěvu baron z Horního břehu Sázavice, moc milý pán.“

 „Proč jste nám to zatajil vy?!“ zakřičel Retredovi do tváře Sacculos. „Víte, jak zlé to teď s vámi je? Napomáhal jste zločinu!“

 „Myslel jsem, že vám to poví Büdvael. Samozřejmě bych vám nic za žádných okolností neskrýval nebo nezatajoval. Zastupujete tu přeci krále.“

 Sacculos si odfrkl. „Největší smůla je, že všichni utekli. Kdyby zůstal alespoň jeden, dalo by se z něj něco vymáčknout.“

 Büdvael s Retredem na sebe koutkem oka pohlédli a i přes vzájemný podpor si vyměnili vítězoslavný pohled.

 Bylo vyhráno. O Vinipegovi se nedozvěděl.

 Následujících patnáct minut se Sacculem rozebírali, jaká je to škoda, že nebyl žádný z mladých loupežníků dopaden, a slíbili, že jej budou o všem okamžitě informovat. Pak místodržící odešel na snídani.

 „Tak to bylo štěstí,“ oddechl si Retred.

 „Ne. To jsem byl já. O všechno jsem se postaral, vyslal jsem do oběhu drb, jaká je škoda, že jsme nikoho nechytili. Přesně, jak to říkal Sacculos.“

 „Proč jsi se ale tvářil tak zděšeně, když jsem ti to prve řekl?“ zeptal se podezřívavě Retred. 

 „Zděšený jsem rozhodně nebyl,“ odporoval Büdvael. „Je téměř nemožné, aby to tvoji muži nevyzvonili! Stačí, když se jeden z těch třinácti zmíní ženě, nebo stačí, že je někdo viděl, jak se vracejí jinudy, než obvykle, a hned by se to k němu mohlo donést. Když si ale budou stráže, služebné a pážata tady v paláci šuškat, žes to zkazil, bude ta druhá pravá informace vypadat přibarveně. Jednoduché, ne?“

 „Výborně, Büdvaeli! A teď už bys mi konečně mohl říct, proč těm zlodějíčkům pomáháš.“

 „Mně spíš dělá vrásky to, jak ty málo komunikuješ s vedením města a chráníš tím těm klukům krk. Myslet si o mně sice můžeš, že jsem kdovíjaký špeh, zrádce a bůhvíco, ale ve skutečnosti se těším, až je chytí. Moje bubínky si konečně trochu odpočinou. A teď už buď tak hodný a nech mi trochu klidu, než přijde nějaký další otrava jako ty nebo Sacculos.“

 Když se za Retredem zavřely dveře, Büdvael se zahleděl ven. Slunce se už posunulo o pěkný kus. O nejhezčí podívanou ho připravili ti dva šaškové. Chvíli se díval z okna a přemýšlel.

 Pak se sklonil ke svým dokumentům, odhrnul několik hromádek s financemi a účty, vytáhl z brašny pár listin a pustil se do důležitější práce.

 

 


← Zpět na stránku V pavoučí síti